Stručný životopis Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi Františkovi a Anně Dvořákovým jako prvorozený z devíti dětí. Rod Dvořáků byl v tomto kraji bohatě rozvětven, jeho příslušníci byli drobní sedláci a živnostníci. Dvořákův otec provozoval v obci řeznictví a hostinec, ale ve svém podnikání existenčně zápasil. Byl milovníkem hudby a nadšeným amatérským muzikantem – vlastnil licenci k provozování hry na citeru a harmoniku v hostinci, který vedl. I když mu malý Antonín musel po škole občas vypomáhat s řemeslem, František svého nadaného syna nenutil, aby ho v řemesle následoval. Zažité tvrzení, že se Antonín vyučil řezníkem, bylo vyvráceno odhalením padělku dochovaného Dvořákova výučního listu řeznického cechu. František byl údajně také Dvořákovým prvním učitelem hudby. Od začátku školní docházky převzal jeho hudební výchovu nelahozeveský učitel Josef Spitz. Velmi záhy se stal nadaný chlapec zpěváčkem a houslistou na kůru v Nelahozevsi a příležitostně vypomáhal při mši i v okolních vesnicích. Traduje se také historka o tom, jak malý houslista uváděl v údiv hosty otcova hostince během vystoupení domácí kapely.

Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, kolem roku 1900, © Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

O Dvořákově budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto patrně již poté, co dokončil obecnou školu v Nelahozevsi v roce 1853. Talentovaný dvanáctiletý chlapec byl poslán k příbuzným do nedalekých Zlonic, aby si prohloubil své hudební dovednosti u vyhlášeného hudebníka Antonína Liehmanna, a patrně také proto, aby ulehčil otci starost o početnou rodinu. Přísný kantor Liehmann, který pohlavkem trestal každou chybu při hře, předal budoucímu skladateli základy nepostradatelného generálbasu, harmonie a improvizace. Kromě varhan a klavíru dostával Dvořák také hodiny hry na housle a violu, což využil prakticky nejen v kostele, ale také jako člen Liehmannovy kapely. Po krátkém pobytu v České Kamenici, kde se kromě další hudební průpravy zdokonaloval v německém jazyce, následovala cesta do Prahy na varhanickou školu, cesta za samostatností a hudebním povoláním.

Během dvouletého studia na varhanické škole (1857–1859), na které se vyučovalo pouze německy, se Dvořák učil praktické hře na varhany, skládající se z vlastní improvizace a studia varhanních skladeb. V červenci 1859 proběhlo jeho absolventské vystoupení, na kterém hrál Bachovo Preludium a fugu a moll a z vlastních skladeb Preludium D dur a Fugu g moll. Kromě toho přednesl se spolužákem Sigmundem Glanzem čtyřruční úpravu Bachovy Fugy g moll. Dvořákovi bylo téměř osmnáct let, intenzivně vnímal veškeré podněty hudební Prahy a měl se postavit na vlastní nohy.

Varhanická škola v Praze, 2. pol. 19. stol., © Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

S žádostí o místo varhaníka u sv. Jindřicha v Praze však nebyl úspěšný, a tak setrval coby violista v kapele Karla Komzáka, do které nastoupil patrně v září po dokončení studia (již před tím hrál v pražském orchestru Cecilské jednoty). Kapela hrála v Praze při tanečních zábavách, v restauracích a na promenádách a po otevření českého Prozatímního divadla v roce 1862 přešli její členové do divadelního orchestru, ve kterém sám Dvořák setrval téměř devět let (do roku 1871). Již v této době vznikaly jeho první skladby, z nichž některé bohužel později zničil. První opusové číslo přidělil jako téměř dvacetiletý Smyčcovému kvintetu a moll z roku 1861. Brzy poté si troufl na Symfonii č. 1 c moll odkazující svým podtitulem „Zlonické zvony“ na šťastné období dětství a dospívání. A protože jako hráč divadelního orchestru načerpal určité znalosti operního repertoáru, pustil se do komponování oper (první dvě opery, Alfred a Král a uhlíř, op. 14).

Antonín Dvořák, ateliér J. Šmejkal, Praha, kolem roku 1868 © Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Nešťastná láska k Josefině Čermákové, dceři pražského zlatníka, které Dvořák dával soukromé hodiny klavíru, se promítla do cyklu milostných písní Cypřiše na slova Gustava Pflegera-Moravského. Nevíme, jestli tehdy dokázal mladý učitel hudby dát Josefině své city otevřeně najevo, nicméně, mladá herečka Prozatímního divadla se později provdala za hraběte Václava Kounice a Dvořák se po osmi letech od napsání Cypřišů oženil s její mladší sestrou Annou (1873). Týž rok, co se oženil, přálo Dvořákovi štěstí. Zažil první větší skladatelský úspěch – premiéru vlasteneckého Hymnu „Dědicové Bílé hory“, op. 30. Povzbuzen k nové práci složil dvě symfonie (č. 3 a 4), tři smyčcové kvartety a novou operu s názvem Tvrdé palice, op. 17.

Sestry Anna (sedící) a Josefina (stojící) Čermákovy u klavíru, ateliér Moritz Klemperer, Praha, nedatováno © Národní muzeum – České muzeum hudby

Finanční situace mladé rodiny ovšem nebyla růžová. Zlepšení nastalo v roce 1875, kdy Dvořák žádal o státní stipendium pro mladé, talentované a nemajetné umělce. S žádostí podávanou na Ministerstvo kultu a vyučování ve Vídni Dvořák uspěl nejen napoprvé, ale i v následujících čtyřech letech. Čtvrtá žádost, v roce 1877, měla pro skladatele mimořádný význam. Přiložil k ní Moravské dvojzpěvy, op.29, 32, které okouzlily jednoho z porotců, známého skladatele Johannese Brahmse, který dvojzpěvy doporučil svému berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi k vydání. Dvořák jistě věděl, že šlo ze strany nakladatelství o jedinečnou nabídku. Co patrně netušil, bylo, že se Simrockem započal velmi úspěšnou celoživotní spolupráci. Náhlý úspěch však předcházely tragické rodinné události. Během prázdnin téhož roku náhle zemřely ve velmi krátké době za sebou dvě jeho děti, v polovině srpna téměř roční Růženka a v září přesně v den skladatelových 36. narozenin tříapůlletý Otakar (dva roky před tím zemřela i novorozená dcera Josefka).

V reakci na tuto tragédii se skladatel vrátil k již dříve započaté kompozici Stabat mater, op. 58. Po překonání tíživé situace přicházelo postupně radostné očekávání dalších potomků (Dvořákovým se narodilo ještě šest dětí) a velmi plodné tvůrčí období, ve kterém vznikly např. Slovanské tance, op. 46 a 72, Slovanské rapsodie, op. 45 a Česká suita, op. 39. Počátkem 80. let dostal skladatel další velkou příležitost, která mu zajistila mezinárodní renomé. Dvořák, již známý v Anglii svými Slovanskými tanci, dostal pozvání od londýnské Filharmonické společnosti dirigovat některá ze svých děl. Po první návštěvě, během které řídil např. Stabat mater nebo Symfonii č. 6 D dur, op. 60, následovalo do roku 1896 dalších osm cest do Anglie.

Hudební festivaly a instituce si objednávaly díla, která pak skladatel většinou dirigoval v premiéře, např. Symfonii č. 7 d moll, op. 70 pro Londýn, oratorium Svatá Ludmila, op. 71 pro festival v Leedsu nebo kantátu Svatební košile, op. 69 či Requiem, op. 89 pro festival v Birminghamu. Anglická uvedení Dvořákových děl byla velkolepá, s obrovským obsazením sboru a orchestru, s jakým se skladatel dosud nesetkal:

„Sopránů je 250, altů 160, tenorů 180 a basů 250; v orkestru pak vedou slovo: 24 housle první, 20 houslí druhých, 16 viol, 16 cell, 16 kontrabasů. Dojem tak ohromného těla byl vpravdě okouzlující.“

V Anglii byl Dvořákovým hostitelem a průvodcem významný nakladatel Alfred Littleton, spolumajitel firmy Novello, Fewer and Company, se kterou k nelibosti Fritze Simrocka navázal Dvořák spolupráci. Littleton byl také propagátorem Dvořákova díla v Anglii a důležitým prostředníkem v začátcích vyjednávání skladatelovy budoucí cesty do „Nového světa“. Již rok po prvním londýnském provedení Stabat mater v roce 1883 byla tato skladba poprvé uvedena také v Americe (v roce 1884 v Pittsburghu) a následovaly americké premiéry dalších skladatelových kompozic.

Dvořák v taláru z promoce v Cambridge (doctor honoris causa), ateliér J. Tomáš, Praha 1891 © Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Ohlasy Dvořákových úspěchů v Anglii přelétly oceán do Spojených států amerických, kde se často na významných pozicích hudebních institucí velmi dobře uplatňovali zkušení hudebníci z Evropy. Získat evropského skladatele pro svou Národní konzervatoř hudby v Americe v New Yorku chtěla i její prezidentka, osvícená a ambiciózní Jeanette Thurberová. Hledala pro školu nejen ředitele, ale také osobnost, která měla podle pozdějších Dvořákových slov „vytvořit muziku národní“,4 tedy moderní americkou kompoziční školu podle evropského vzoru. Rozhodla se skladatele oslovit s velmi výhodnou finanční nabídkou na pozici ředitele školy na dva roky včetně dirigování šesti koncertů z jeho skladeb. I když pro Dvořáka nebylo jednoduché opustit domov a na čas rozdělit rodinu, po nesnadném rozhodování nakonec místo přijal. Před odjezdem na náročnou cestu přes oceán ještě uskutečnil turné na rozloučenou po českých a moravských městech, které absolvoval spolu s přáteli violoncellistou Hanušem Wihanem a houslistou Ferdinandem Lachnerem. Sám skladatel vystupoval v tomto triu jako klavírista.

Antonín Dvořák s houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou Hanušem Wihanem, ateliér J. L. Šolc, Brno 1892 © Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Školní rok 1892–1893 zahájil již jako ředitel konzervatoře v New Yorku. Byla to výjimečná škola. Kromě Afroameričanů mohly na škole studovat dívky, chudí studenti mohli žádat stipendia. Dvořák vyučoval, řídil školní orchestr a ve volném čase komponoval. Myšlenku užití afroamerické hudby pro novou americkou kompoziční školu využil prostřednictvím Thurberové americký tisk k její dostatečné propagaci a sám Dvořák na toto téma poskytl novinářům několik vyjádření:

„Nyní jsem přesvědčen, že budoucí hudba této země musí vycházet z toho, čemu se říká černošské písně. Ty se musejí stát skutečným základem každé seriózní a originální kompoziční školy, která má vzniknout ve Spojených státech. Tyto krásné a rozmanité písně jsou plodem této země. Jsou americké.“

Dojmy z Ameriky vyjádřil ve slavné Symfonii č. 9 e moll, op. 95 s podtitulem „Z Nového světa“. Za mořem ale vznikly i další skladby inspirované Amerikou jako např. Smyčcový kvartet č. 12 F dur, op. 96 „Americký“ nebo Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 i Biblické písně, op. 99 na texty z Davidovy Knihy žalmů. Započal tam rovněž práci na Koncertu pro violoncello h moll, op. 104, jejž dokončoval až po návratu do Čech. Některé ze skladeb komponoval v létě 1893, které trávil s celou rodinou na americkém venkově ve Spillville v doprovodu místního rodáka, přítele a průvodce Josefa J. Kovaříka (1870–1951).

Stereoskopická fotografie Dvořákovy rodiny a přátel v New Yorku, 1893, foto A. Baštýř © Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Po návratu z Ameriky byl Dvořák zaměstnán na Pražské konzervatoři, jíž se stal roku 1901 ředitelem. V oblasti kompozice a dirigování odmítal všemožné zakázky. Chtěl odpočívat a komponovat pouze to, co chtěl on sám, tj. symfonické básně a opery, jak sám napsal:

„...jsem šťasten, že po tak dlouhém odpočinku opět mohu pracovati na tom, co já chci, a ne, co chtějí jiní.“

Pro symfonické básně podle Erbenovy Kytice (Vodník, op. 107, Polednice, op. 108, Zlatý kolovrat, op. 109 a Holoubek, op. 110) využil metrum a deklamace Erbenových veršů, takže orchestrální melodie naznačuje pomyslnou zpěvní linku. Vedle toho se intenzivněji věnoval také operní tvorbě. Jeho poslední tři opery na pohádkové náměty Čert a Káča, op. 112, Rusalka, op. 114 a Armida, op. 115 symbolicky uzavírají skladatelovo dílo. Stres z průběhu zkoušek na premiéru Armidy v roce 1904 a její nedbalé nastudování přispělo k ledvinovému záchvatu, kvůli kterému musel opustit divadlo během premiéry. Nemoc zkomplikovala chřipka a nachlazení a po klidu na lůžku skladatel 1. května 1904 náhle zemřel.